Po roce...

Dnes je to přesně rok, co jsem odvezla svého manžela do nemocnice a víckrát už jsem ho neviděla. 

Osud mě hodil do vody, "a plav". 

Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát a začala klesat na dno. Pak jsem ale uslyšela Dušanův hlas, jak říká: " Takhle ne, tohle jsem Tě neučil. Koukej se sebrat, doplav na břeh, tam máš přeci loď, kterou jsem Ti zanechal. Je plná mých písniček, které jsem napsal a ty je přece nenecháš odejít se mnou." 

A tak jsem se rozhodla. Nenechám. 

Odrazila jsem se od toho dna a začala plavat. Pochopila jsem, že člověk musí nejprve najít sílu sám v sobě a nespoléhat na nikoho jiného.

Na břehu byla plachetnice a taky moje rodina a spousta přátel. Každý něčím pomohl. Někdo radou, jiný finančně, někteří jen fandili. 

Tak se teď učím být kapitánem a musím říct, že mám skvělou posádku. Od začátku to se mnou stavěla Madlenka Jungwirthová. Podporovaly jsme se vzájemně a táhly za jeden provaz. Ona pak ušila novou vlajku, vyvěsila ji na stožár a dnes se stará o to, abychom byli dobře vidět. U kormidla stojí Jirka Mašek. Drží tu naši bárku pevně v rukách, má všechno pod kontrolou a přesně ví, kam plujeme. A Tom Vávra se stará o naši psychickou pohodu, nedopustí, aby se někdo topil ve špatné náladě.

Loď se jménem ANTIKVARTET DUŠANA VANČURY se vydala sice do neznámých vod, ale s naprosto jasným cílem. Dušan je tu pořád s námi a má radost z toho, jakou nám zanechal Kocábku náram náram... 

Děkuju, Dušane! kapitánka Zuzka